Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
I různé rockové spolky v roce 2020 vydaly spoustu zajímavé hudby, která stojí za to. Když se přebírám tou spoustou nahrávek, zas a znovu mě překvapuje, kolik toho v minulém roce vzniklo a jak žánrově různé ty kusy jsou. Od uvřískaného rock’n’rollu, přes instrumentálně rozkvetlý grunge až po zadumané indie kytarovky.
DONNIE DARKO – Yesterdays
Marně si lámu hlavu, jak je možný, že tahle banda tak skvěle vzkřísila devadesátkovou kytarovou školu. DONNIE DARKO jsou pohrobkem někdejšího trendycorového tornáda SHOGUN TOKUGAWA, které před jedenácti lety předskakovalo před METALLICOU. V minulosti divoká omladina nyní produkuje usedlejší rockovou hudbu, notně řízlou grungem ve své vrcholné formě. Dává si ale záležet na písničkovosti, košatých aranžích a velmi vyrovnaných hudebních výkonech. Pokud tu zase někdy budeme mít PEARL JAM nebo FOO FIGHTERS, tak nebude lepší indie kytarovky, která by s nimi mohla sdílet scénu.
Kluci odvedle ze zkušebny s novým EP. Uvědomělá kapela. Jsou tam zastlaný skoro furt a z jejich dveří se často ozývají dost divný zvuky. Zubatý kytary a ještě zubatější klávesy. A možná nejzubatější vřískálista. Hrozně protivnej hlas. Budete to milovat. Za tu dobu, co existují si HENTAI vytvořili vlastní žánr, který zní jakoby PRAŽSKÝ VÝBĚR narazil do THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Pod slupkou maškarády bije celkem sofistikovaný instrumentální stroj. Aktuální EP jen potvrzuje formu a pozici. Takže si to shrneme. O tom, jaká je nejlepší rock’n’rollová kapela u nás, můžeme vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit. Ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat!
K téhle kapele je taková historka. Když si zakládající členové Petr a Honza poprvé odpovídali na inzerát, měla být HISSING FAUNA něco ve stylu THE MARS VOLTA, THE ALBATROS a LOCUST. Nakonec je to něco jako MOTORAMA, SMASHING PUMPKINS, THE CURE a možná trochu i JOY DIVISION. To, že se záměr nezdařil, vůbec nevadí. „Youth“ je velmi výraznou nezávislou kytarovou deskou minulého roku. Ležérní, s dávkou nedbalé elegance a lehce přístupná. Přesto ne triviální nebo příliš hladící po srsti.
Nejmladší kádr Stříbrných raket? Vedle OR asi jo. Od posledního alba se toho zas tak moc nezměnilo. Stále se dá říci, že noiserock, ale taky nějaké to devadesátkové emíčko, popina a špetka kytarového punk androšáctví z předroku 89. Písničková špína, co je tak akorát učesaná neučesaná, má kvalitní texty v domácím jazyce a v notách s sebou nese spoustu citu i atmosféry. Dobře to funguje v uších, když špacírujete ztichlým nočním městem uprostřed lockdownu i šumavskou lučinou v době svítání. Co víc po podobné kytarovce chtít?
Česká odpověď na spolky typu THE WHITE STRIPES nebo ROYAL BLOOD – i když ti si dnes už dost pomáhají elektronikou. Tady to stále jede v oldschool kolejích. Důkaz, že plnokrevný úderný rock’n’roll jde i ve dvou lidech. Riffově lehce ohlodané, ale ten lauf má málokterá kapela. Pohrobci mělnické garáže zvané ANYWAY. Tam kde se narazí na stěnu, kterou představují minimalistické prostředky, tam si jde lehce pomoci nějakým tím žestěm nebo klávesou. Všechno ostatní jsou bicí, kytara a zpěv Jiřího a Benjamina.
Ryzí žánrovka. Elvis na sedlčanský způsob. To není invektiva, ale konstatování faktu. V podstatě vykradači hrobek, ale dělaj to se srdíčkem a grácií, takže se to dá odpustit. Vydali vinyl a u fajnšmekrů z Best Czech Vinyl Disk 2020 to skončilo bez jediného bodu. Takže úplně na dně! Takhle má vypadat podpora mladým kapelám? Berry? Navíc těm, co maj na obalu nejvíc black metalový zvíře? A ze Sedlčan? Všichni v redakci máme pro Sedlčany speciální místo v srdci a pro medvídka Pandu také. Čekej Rockabilly. Nic nového pod sluncem, prostě písničky, co padnou přesně do předem vytyčený šablony. Ale za mě dobrý, slyšel jsem to opakovaně.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.